Kleinova–Gordonova rovnice

Kleinova–Gordonova rovnice je pohybová rovnice v jedné z relativistických formulací kvantové mechaniky. Je pojmenována po Oskaru Kleinovi a Walteru Gordonovi, nezávisle na nich ji ale odvodil také Vladimir Alexandrovič Fok. Popisuje chování částic s nulovým spinem (tzv. skalární mezony). Jde o parciální diferenciální rovnici druhého řádu.

( m 2 c 2 2 ) ψ = 0 {\displaystyle \left(\square -{m^{2}c^{2} \over \hbar ^{2}}\right)\psi =0}

Zde m {\displaystyle m} je klidová hmotnost částice, c {\displaystyle c} je rychlost světla ve vakuu, {\displaystyle \hbar } je redukovaná Planckova konstanta, ψ {\displaystyle \psi } je vlnová funkce a {\displaystyle \square } je d'Alembertův operátor obsahující druhé parciální derivace podle času a kartézských souřadnic polohy.

= Δ 1 c 2 2 t 2 = 2 x 2 + 2 y 2 + 2 z 2 1 c 2 2 t 2 {\displaystyle \square =\Delta -{1 \over c^{2}}{\partial ^{2} \over \partial t^{2}}={\partial ^{2} \over \partial x^{2}}+{\partial ^{2} \over \partial y^{2}}+{\partial ^{2} \over \partial z^{2}}-{1 \over c^{2}}{\partial ^{2} \over \partial t^{2}}}

( Δ = {\displaystyle \Delta =\nabla \cdot \nabla } je Laplaceův operátor, {\displaystyle \nabla } je operátor nabla, tečka značí skalární součin.)

Motivace

Důvodem k náhradě Schrödingerovy rovnice jinou pohybovou rovnicí je fakt, že nezohledňuje speciální teorii relativity. Proto nemůže být správná v situacích, kdy rychlosti částic jsou řádově srovnatelné s rychlostí světla ve vakuu. Vztah pro Hamiltonián

H ^ = T ^ + V ^ = p ^ 2 2 m + V {\displaystyle {\hat {H}}={\hat {T}}+{\hat {V}}={{\hat {\mathbf {p} }}^{2} \over 2m}+V}

vychází z newtonovského výrazu pro kinetickou energii T = m v 2 / 2 = p 2 / ( 2 m ) {\displaystyle T=m\mathbf {v} ^{2}/2=\mathbf {p} ^{2}/\left(2m\right)} , který při velkých rychlostech neplatí. Navíc Schrödingerova rovnice obsahuje první parciální derivaci vlnové funkce podle času a druhé derivace podle prostorových souřadnic, takže není invariantní vůči Lorentzovým transformacím.

Odvození

Energie ve speciální relativitě je dána velikostí čtyřvektoru energie-hybnosti. Druhá mocnina jeho velikosti je

E 2 = c 2 p 2 + m 2 c 4 , {\displaystyle E^{2}=c^{2}\mathbf {p} ^{2}+m^{2}c^{4}\,,}

kde m {\displaystyle m} je klidová hmotnost částice, p {\displaystyle \mathbf {p} } je vektor hybnosti a c {\displaystyle c} je rychlost světla ve vakuu. Kleinovu–Gordonovu rovnici dostaneme dosazením kvantových operátorů pro energii a hybnost do tohoto vztahu.

E ^ = i t {\displaystyle {\hat {E}}=i\hbar {\partial \over \partial t}}
p ^ = i {\displaystyle {\hat {p}}=-i\hbar \nabla }

(Konstanta i {\displaystyle i} je imaginární jednotka.) Rovnost operátorů chápeme ve smyslu stejného působení na vlnovou funkci a dostáváme:

2 2 ψ t 2 = 2 c 2 Δ ψ + m 2 c 4 ψ . {\displaystyle -\hbar ^{2}{\partial ^{2}\psi \over \partial t^{2}}=-\hbar ^{2}c^{2}\Delta \psi +m^{2}c^{4}\psi \,.}

Rovnici vydělíme 2 c 2 {\displaystyle \hbar ^{2}c^{2}} , odečteme pravou stranu a získáme

Δ ψ 1 c 2 2 ψ t 2 m 2 c 2 2 ψ = 0 , {\displaystyle \Delta \psi -{1 \over c^{2}}{\partial ^{2}\psi \over \partial t^{2}}-{m^{2}c^{2} \over \hbar ^{2}}\psi =0\,,}

kde je na levé straně již vidět působení operátoru {\displaystyle \square } na vlnovou funkci. Obdrželi jsme tedy Kleinovu–Gordonovu rovnici.

Při přechodu do jiné inerciální vztažné soustavy, čili pri Lorentzových transformacích, se d'Alembertův operátor chová jako skalár, tedy právě jako konstanta ( m c / ) 2 {\displaystyle \left(mc/\hbar \right)^{2}} , kde m {\displaystyle m} je klidová hmotnost. Rovnice je tedy v souladu se speciální teorií relativity a z tohoto hlediska správně popisuje chování vlnové funkce.

V jednorozměrném případě stačí vzít v úvahu pouze x-ovou část vektoru hybnosti. Příslušný operátor je p x ^ = i ( / x ) {\displaystyle {\hat {p_{x}}}=-i\hbar \left(\partial /\partial x\right)} a Kleinova–Gordonova rovnice přejde na tvar

2 ψ x 2 1 c 2 2 ψ t 2 = m 2 c 2 2 ψ . {\displaystyle {\partial ^{2}\psi \over \partial x^{2}}-{1 \over c^{2}}{\partial ^{2}\psi \over \partial t^{2}}={m^{2}c^{2} \over \hbar ^{2}}\psi \,.}

Problémy

Kleinova–Gordonova rovnice je rovnicí druhého řádu v čase. To znamená, že pro její řešení je nutné jako počáteční podmínku zadat nejen vlnovou funkci ψ ( r , t ) {\displaystyle \psi \left(\mathbf {r} ,t\right)} v okamžiku t = t 0 {\displaystyle t=t_{0}} , ale zároveň i její derivaci ψ / t {\displaystyle \partial \psi /\partial t} . V důsledku z toho také plyne, že veličina

ρ = i 2 m c 2 ( ψ ψ t ψ ψ t ) , {\displaystyle \rho ={i\hbar \over 2mc^{2}}\left(\psi ^{*}{\partial \psi \over \partial t}-\psi {\partial \psi ^{*} \over \partial t}\right)\,,}

která by měla odpovídat hustotě pravděpodobnosti, může nabývat i záporných hodnot. To vedlo Paula Diraca ke hledání lepší pohybové rovnice, které dnes říkáme Diracova rovnice. Při jejím odvození předpověděl Dirac existenci antihmoty a také zcela novou fyzikální veličinu (spin), která nemá v klasické fyzice analogii. Bez těchto úvah nelze problémy Kleinovy–Gordonovy rovnice korektně vyřešit, takže popisuje správně pouze částice s nulovým spinem.

Související články

Externí odkazy

  • Kleinova–Gordonova rovnice v encyklopedii MathWorld (anglicky)
Autoritní data Editovat na Wikidatech
  • BNF: cb144887138 (data)
  • GND: 4164132-2
  • LCCN: sh89006586
  • NLI: 987007539206805171