Celou svou 18 letou kariéru spojil s Interem, jehož byl hráčem v letech 1960 až 1978. Odehrál celkem 634 utkání a vstřelil 75 branek. V klubu v letech 2004 až 2006 zastával funkci prezidenta klubu. Za Nerazzurri vyhrál celkem devět trofejí. Získal čtyři tituly v lize (1962/63, 1964/65, 1965/66, 1970/71), jednou získal Italský pohár (1977/78), dvě vítězství v poháru PMEZ (1963/64, 1964/65) a o Interkontinentální pohár (1964, 1965).
Je považován za inovátora v roli obránce, který rád útočil [1] a také je považován za jednoho z nejlepších hráčů v Italského fotbalu. [2] V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, se roku 1965 umístil na druhém místě a roku 1968 na pátém.[3]Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.[4]
Po ukončení hráčské kariéry se stal viceprezidentem Atalanty. V roce 1985 se vrátil do Interu, kde působil jako generální manažer a poté sportovní ředitel. V roce 2004 se stal do své smrti v roce 2006 prezidentem klubu.[5]
První utkání za reprezentaci odehrál ve 20 letech 27. března1963 proti Turecku (1:0).[6] Hrál na MS 1966 a od roku 1967 se stal kapitánem mužstva, který dovedl k zlaté medaili na ME 1968. Poté byl nominován do stříbrného šampionátu MS 1970. Poslední utkání odehrál 16. listopadu1977 v Anglii (0:2).[7] Na MS 1978 měl odcestovat, jenže na svou žádost se rozhodl, že turnaj neodehraje. A tak odehrál 94 utkání a vstřelil 3 branky, což bylo v té době nejvíce v historii u Azzurri. S Burgnichem vytvořil nejdéle žijící obranné duo v historii národního týmu: jedenáct let, od roku 1963 do roku 1974; dohromady odehráli 58 zápasů. Byl také nejdéle žijícím kapitánem národního týmu (jedenáct let, od roku 1966 do roku 1977) a prvním hráčem Azzurri, který hrál dvě po sobě jdoucí MS jako kapitán (MS 1970 a MS 1974).